Název

Medvědí soutěska

Popis

Tak jsme to dali – aneb průchod Medvědí soutěskou z pohledu důchodce.
Dostala jsem výborný nápad, že si užijeme krásnou přírodu Rakouského Štýrska a projdeme se Medvědí soutěskou. Pro tuto akci jsem přemluvila manžela a letité kamarády ve stejném věku jako my (61 + 64). Naše představa byla: vystoupíme z autobusu, projdeme nádhernou soutěskou po 164 lávkách a žebřících a nastoupíme do autobusu. Toto je skutečnost: Vystupujeme v malebném městečku Mixnitz, počasí je pěkné jsme lehce nadšení, protože netušíme, co nás čeká. Při vstupu do lesa se objevují malinkaté vodopádky, ale stezka začíná stoupat o hodně prudčeji pořád vzhůru, za každou zatáčkou doufáte, že už budete u vstupu do soutěsky ale stále nic. Mělo to být zhruba 3 km, ale určitě nám lhali. Vyčerpaní jsme dorazili k pokladně na začátek soutěsky. Manžel začíná hledat viníka, který toto vymyslel. Hrdě se hlásím v domnění, že mne zabije a budu to mít za sebou, bohužel nezabil. Vstup začíná prvním dřevěným mostem, pak trochu kamení a chvíli čekání neboť je v soutěsce hodně turistů. Už je mi jasné, proč je trasa pouze jednosměrná – po vkročení na most je jasné, že není cesty zpět. Stoupání je vražedné, na oddech není čas, dav nás tlačí. Na obzoru malá chatka lávka číslo 99 a pocit, že teď už to bude určitě lepší. Největší omyl. Následuje asi tak 40 docela pohodových lávek a žebříků. No začínám cítit úlevu, to netuším, co přijde. Před námi je posledních asi 20 řebříků, ovšem to nejbrutálnější stoupání. Ty už nedokážu ani nafotit, na to již není síla. Přemýšlím, proč jsem nesepsala závěť. Honí se mi hlavou myšlenka, že si snad úmyslně zlomím nohu, léčebné výdaje mám pojištěné na 3,5 milionu, sakra do toho se snad vrtulník vejde. Nakonec se zmátořím, protože je mi jasné, že by mne tam nechali zemřít, protože nevím, jak by mne vytáhli. Moc by mne zajímalo, jestli tam někdy pro někoho museli záchranáři Až bude čas, tak to zkusím „nagůglit“. Žebřík č. 164, konec utrpení. OMYL-ukazatel hlásá, že k salaši (restauraci) je to 10 min. To možná je, ale když jedete na koni. Těch 10 minut je úžasná motivace. Opět kopec kamení a kořeny. Takže se plahočíme víc jak 30 minut. U salaše nás vítá hodná paní průvodkyně se slovy, že jsme vážně dobří a že už to teď bude v pohodě. Na občerstvení není čas. Je to jedno, nikdo z nás nemá sebemenší chuť na jakékoliv sousto. Můj žaludek začíná vyčerpáním stávkovat úplně a chce vykopnout to, co tam není. Ukazatel hlásí 45 minut do Teichalm, kde čeká autobus. Jdeme víc jak hodinu a půl s pocitem, že jsme určitě zabloudili. Dorazili jsme ve zdraví. Nikdo mne už nechtěl zabít. Asi v důsledku totálního vyčerpání se člověku něco přehodilo v „bambuli“ a zvítězil pocit vítězství a hrdosti, že jsme to dali. Trasa měřila 12 km s převýšení 952 m a trvalo nám to přes 5 hodin. Manžel mi právě sdělil, že mi vyčerpáním vypadl mozek a neumím počítat, prý to bylo skoro 7 hodin, tak opravuji a věřím mu to.

Nastavení